Luther, Martin (1482-1546) Německý theolog, reformátor a překladatel bible. Jako profesor theologie ve Wittenbergu v Sasku (od roku 1512) formuloval Luther theologii ospravedlnění, opírající se o sv. Pavla a sv. AUGUSTINA (sám Luther byl augustiniánský mnich). Praktické důsledky této theologie jej přivedly do sporu s papežstvím a jeho německými stoupenci. Luther se zaměřil na praktické problémy a potřeby "evangelických", "lutheránských" či "protestantských" sborů. Jeho z theologie odvozené úvahy o politice nejsou vždy v souladu s pastorálně orientovanými reflexemi.
Ve svých nejabstraktnějších formulacích je však Lutherův pohled na politiku (viz zvláště O světské vrchnosti, 1523) poplatný jeho pojetí Boží vlády ve světě. Lidstvo se stalo v důsledku prvotního hříchu neschopným byť jen porozumět Boží vůli, natož aby se jí řídilo, a namísto toho zbožšťuje svou vlastní vůli a rozum: tak se vymezuje Reich (říše, království) světa či satana. Bůh ustavil dvě "vlády" (Regimente, Obrigkeiten), duchovní a světskou, jež vytvářejí jeho království, aby bojovalo a posléze na konci věků (o němž se Luther domníval, že je na dosah ruky) přemohlo království Satana. Duchovní vláda se uskutečňuje pouze nad věrnými křesťany, obcí (Gemeinde), jejíž jedinou hlavou je Kristus. Je to společenství lásky a vzájemné služby; zcela vylučuje donucování, a jedinou autoritou, kterou křesťané uplatňují vůči křesťanům, je Slovo a přesvědčování. V polemickém protikladu k "tyranskému" rozlišení mezi kněžským a laickým stavem v římské církvi a k nerovnosti jejich duchovní důstojnosti prosazoval Luther rovné (všeobecné) "kněžství všech věřících". Zdůrazňoval rovněž "křesťanskou svobodu", v níž žádné osoby, úřady nebo zákony, ať už církevní nebo světské, nemají žádnou autoritu vzhledem ke svědomí věrných křesťanů. Dokonce ani Boží zákon není pro věrné křesťany vnějším ustanovením, ale stává 'se jejich vlastní vlIJí a je respektován svobodně. Podobně jako v Augustinově "Obci Boží" není tato "věmá církev" identická s žádnou "vnější" církví ve světě, zvláště ne s "římskou tyranií".
Časná, světská vláda (weltliches Regiment, weltliche Obrigkeit) stojí v naprostém protikladu ke svobodě a rovnosti Boží duchovní vlády v církvi. Bůh ji ustanovil, aby bránila úplné vládě Satana, aby zamezovala tomu, že se lidé "navzájem roztrhají", a proto nemůže a nesmí vládnout stejným způsobem jako církev. Luther ji znázorňuje jako "meč", Jejím úkolem je vynutit prosazení "vnější spravedlnosti", která požaduje, aby se chování. přizpůsobilo zákonům a nařízením, jež jsou nutné pro bezpečnost osob, jejich majetku a cti. Záměry, zavádějící takovou vnější spravedlnost, nejsou věcí "ládce; ten nemůže zavádět ani pravou či vnitřní spravedlnost, neboť ta je darem, který Bůh dává pouze věrným křesťanům. Věrní křesťané nepotřebují světskou vládu (ačkoli z ní mají užitek) a nesmějí ji užívat ke svému osobnímu prospěchu. A však z lásky k svému bližnímu tuto božskou instituci svobodně podporují, přijímají veřejné úřady a konají vice, než světský zákon vyžaduje. (Luther zde zastával obvyklý předpoklad, že positivní zákony pouze deklarují a podpírají mravní normy.) Vnější chování křesťanů je proto neodlišitelné od chování (pouze "vnějškově") dobrých občanů. Jestliže zákony a příkazy vládců znásilňují Boží zákon - měřítkem je zde Písmo křesťané je samozřejmě musí odmítnout plnit. Nicméně duchovní status křesťana nedává žádné právo k užití násilí proti komukoli, nejméně ze všeho pak proti tomu, kdo zastává božským řádem stanovený úřad vládce. Meč je vyhrazen vládcům, a násilný odpor "podřízených" proti "nadřízeným" je proto vyloučen. Ponecháme-li stranou theologické úvahy, události, ke kterým došlo, upevnily Lutherovo přesvědčení o marnosti i hrÚzných důsledcích politické neposlušnosti.
Tato theologická úvaha o dvou říších a dvou "vládách" ponechává vztah mezi jejich konkrétními pozemskými formami nejednoznačným. Oproti stoupencÚm římské církve trval Luther na tezi, že "viditelné" či "tělesné" církve musí zrcadlit skutečnou neviditelnou církev ve vyhýbání se násilí (dokonce i v sebeobraně a v potlačování hereze) i jakémukoli nároku na časnou nadřazenost či imunitu (srovnej REFORMAČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ). Jejich jediným právem je kázat, sloužit svátosti, napomínat a v krajním případě exkomunikovat. Ve svých dílech z počátku dvacátých let šestnáctého století ponechával rozhodnutí o učení, církevní organizaci a volbě představených na sborech, protože to vyžadovala "křesťanská svoboda" a "všeobecné kněžství všech věřících". Tyto komunální tendence byly zadušeny válkami, nepořádky a sektářstvím, jež byly dávány za vinu reformaci, a nechráněno stí evangelíků před "římskými" autoritami. Podpora a ochrana ze strany 'reformaci nakloněných vládců byla nutná. Lutherova theologie jim nepřisoudila žádnou církevní funkci. Nicméně i ve Výzvě německým knížatům (1520) Luther nabádal křesťany v mocenském postavení, aby autoritu užívali k trestání hříšníkÚ (jmenovitě "římských"), ochraně spravedlivých (jmenovitě přívržencÚ reformace) a napravování deformací v církvi, jež smí činit všichni křesťané za předpokladu, že se tak bude dít míruI milovně. Později ve dvacátých a v třicátých letech rozšířil Luther tento ~příznivý pohled na světskou autoritu tak, že zahrnoval i právo vládcÚ potlačit herezi a rouhání a podp~rovat služebm1:y evangelia, zvláště s ohledem na potřeby "slabších bratří". Když došlo ke konfrontaci s nepřátelskými vladaři (během práce na spisu O světské autorite'), vrátil se k užší definici vládcova úřadu, jemuž odňal veškeré kompetence v duchovních věcech (viz CÍRKEV A STÁT).
Argument proti politickému odporu nebral v úvahu spory mezi samotnými "knížaty". Luther vždy předpokládal, že členové společenství jsou buď poddanými, nebo "vrchností" (Herren, Oberen), kteří jsou hierarchicky podřízeni jednomu nejvyššímu pánu, v Svaté říší římské císaři. Když se protestantští vládcové pustili do války nejen proti svým katolickým protivníkÚm (což nebylo pro Luthera problematické), ale také proti císaři, přijal Luther mínění protestantských právníkÚ, že zákony a zvyky Svaté říše římské dovolují "nižším vládcÚm" (vládci níže než císař) postavit se na odpor proti tyranskému císaři. Luther chápal tuto otázku jako právní problém, v němž theologie (pro tentokrát) není kompetentní.
Takto zachránil svou pÚvodní doktrinu, že násilný odpor je pro soukromé osoby vždy nepřípustný, ovšem bez vysvětlení, proč lidské zákony země mají pro křesťany takovou autoritu. Nikdy také nevyřešil otázku legitimity "křesťanského státu", jehož vládcové de facto mají vládu nad učením a bohoslužbou svých poddaných a dosazují a platí duchovní - což byla cena, kterou lutheráni platili za ochranu. HMH

odkazy
Martin Luthers Werke. Výmar: Kritische Gesamtausgabe, 1963-74.
Luther. M.: O světské vrchnosti. Eman, 1988.
literatura
Heckel, J.: Lex Charitatis. Cologne: Boehlau, 1973.
Skinner, Q.: The Foundations oť Modem Po/itical Thought. sv. II: The Age oťRe!Órmation. Cambridge: Cambridge University Press, 1978.
Wolin, S.S.: Politics and Vision, kap. 5. Boston: Little, Brown, 1960.